Retrohráč CZ

John Carmack: Génius, co napsal DOOM, rozjel Quake a ve volným čase střílel rakety do vzduchu

Když se řekne John Carmack, vybaví se ti pravděpodobně červené pixely pekla, řetězová pila v DOOMu, nebo možná logo id Software a nekonečné noci s Quakem. Ale tenhle chlápek byl víc než jen programátor. On byl architekt celé jedné éry her. A když měl pauzu? No, „jen“ se vrhnul na vývoj vlastních raket. Jak jinak.

👶 Narodil se 20. srpna 1970

Letos mu je 55 let. A už v dětství bylo jasné, že se neplánuje nudit. Zatímco ostatní děti hrály s kostkami, Carmack si hrál s assemblerem. V pubertě hacknul školní síť, dostal se k vývojovým manuálům, a místo aby z něj byl kyberzločinec… stal se legendou herního vývoje.

🧨 Wolfenstein 3D, DOOM, Quake… a konec nevinných časů

Na začátku 90. let v id Software spoluvytvořil něco, co dnes považujeme za úplný základ herního žánru FPS:

• Wolfenstein 3D (1992) – první pořádná 3D střílečka. Jo, byly to ještě jen textury na stěnách a pravé úhly, ale my zírali.
• DOOM (1993) – hra, která rozjela multiplayer, modování a peklo na disketách.
• Quake (1996) – plně 3D, první engine, co měnil pravidla vývoje her. S tímto enginem vznikaly další hity, a Carmack se stal vývojářskou rockstar.

Carmack sám měl na příběhy jednoduchý názor. Slavně řekl:

„Story in a game is like a story in a porn movie. It’s expected to be there, but it’s not that important.“

No… ne že bychom úplně souhlasili, ale těžko mu to vyčítat. Když slíbil 60 FPS na 486ce, běželo to. Bez keců. Bez cutscén.

🚀 Rakety. Protože proč ne

Aby toho nebylo málo, v roce 2000 založil Armadillo Aerospace, garážovou firmu, která stavěla opakovatelné rakety. Opravdové. S tryskama. S palivem. Se soutěžemi NASA.
Jeho filozofie? „Zkusíme, odpálíme, opravíme.“
Jasně, pár jich spadlo. Ale to k vývoji patří.
Na tuhle fázi Carmack často vzpomíná jako na největší sandbox všech dob.

🕶️ Oculus a konec ve stínu

Později se John vrhnul na virtuální realitu, kde programoval pro Oculus Rift. Opustil id Software, pak i Facebook (ehm, teda Meta), a dnes už je spíš v ústraní. Ale vliv, který měl na vývoj her – a hlavně na to, co je možné vymačkat z hardwaru – se cení dodnes.

Bez něj by nevznikl ani Half-Life. Ani Counter-Strike. Ani ty nekonečné hodiny LAN pařeb, kde jsme si drátovali vlastní sítě přes školní stoly.

💬 Carmack v kostce:

• Génius programování
• Technik tělem i duší
• Mistr enginů
• Mistr restartů
• A totální šílenec v tom nejlepším slova smyslu

🕹️ Na čem jsi hrál DOOM ty?

Byla to 486ka? Pentium? Počítač z počítačovny, kde byl DOOM tajně ukrytý v adresáři “matematika”?
👉 Napiš mi do komentářů, jaký byl tvůj první DOOM zážitek.
A jestli ti Carmack pomotal dětství stejně jako mě, hoď článek kamarádovi, co měl kdysi „raketu“ jménem PENTIUM 90.

Ironií a láskou. V tomto pořadí.
Max Loader pro Retrohráč.cz

🔥 Mafia: Domovina – nejlepší Mafie od jedničky… nebo totální zklamání? 🎭

Tak jo… Mafia: Domovina. Hra, která ti dokáže, že divadlo není jen na prknech, co znamenají svět… ale i na monitorech, co znamenají dvacet hodin hraní.
A kde všechny postavy mluví tak spisovně, že máš chuť jim vrazit do ruky slovník a říct – hele, kámo, jsme na Sicílii, ne v hodině českýho jazyka. Trochu slangu by neuškodilo.
A příběh? Syrovej, temnej, bez jediné špetky humoru. A některé mise jako by byly přímo vykopírované z předchozích dílů Mafie.
Mě v tom chybí ta „romantika mafiánství“ z jedničky a dvojky – ta vůně doutníků, drahých obleků a zabíjení s noblesou.
Tady sleduješ kluka, který uteče ze spárů jisté smrti v sirném dole… jen aby se přidal k mafiánské rodině vinaře Dona Torrissiho.
Ten z něj udělá masového vraha, co se neštítí ničeho – podřezávat, střílet po desítkách z brokovnice, nebo si to šikovně rozdat na nože v těch jejich legendárních bossfightech.
A přesto, po návratu na základnu, se tenhle krvelačný zabiják změní zpět v hodného kluka, co rozvíjí romantický vztah s dcerou svého bosse.
A plánují spolu útěk do Ameriky… ale samozřejmě až po tom, co vystřílí všechny nepohodlné protivníky.
Jo, a všimli jste si? Mladej kluk přijde mezi mafiány a hned ho posílají na ty nejdůležitější mise. A ostatní zkušení chlapi zůstávají přitom doma.
A když s ním přece jen jedou, postávají bokem a čekají, až nováček Enzo všechno vyřídí. A s rukama po lokte od krve?
Prostředí? To je tak koridorové, že kdyby ti tam dali turnikety, připadáš si jak na Florenci. Neviditelné zdi všude – projedeš půl křoví v pohodě a pak bác, narazíš do neviditelného betonu, co vypadá jako lístek od stromu. A nedej bože, aby tě napadlo jet jinam, než chce hra – okamžitě se spustí odpočet mise a jsi nahranej.

Hra tě vodí za ruku jak dítě přes přechod. Žádný odbočky, žádná volnost – tady máš příběh a drž hubu, jen si to dobře užij.
Všechny NPC postavy stojí na místě, koukají do blba, dokud nešlápneš na správný trigger. Třeba u koní – stojí tam, nevidí tě, neslyší, dokud si nesedneš na svého koně… a v tu chvíli najednou všichni ožijí a jedeme dál.
Lidi se chovají jako roboti. Ráno, večer, v noci – vždycky stojí na svém místě a povídají si přes motor, přes hluk, přes všechno.
Ten mix zvuku by ostatně stálo za to trochu poladit, protože i když máte dialog se svým kamarádem, co jede na druhým koni, tak ho dost často není pořádně slyšet
Co se týká gameplaye – je to taková všehochuť z jiných her. Plížení, přepadávání zezadu, házení mincí, šestý smysl na nepřátele přes zdi, mrtvoly do beden… prostě Greatest hits greatest hits.
Nicméně jsou to herní mechaniky, které fungují a které známe a umíme používat.
Největší poklad Sicílie? Ne zlato, ne peníze… brousek na nůž. Protože bez něj si po pár akcích s nožem ani neškrtneš – a stealth se tak mění na poctivou ruční práci a škrcení.
Nebo na Rambo styl a začne se hlasitě mluvit zbraní.
Takže snad to broušení brouskem bychom jako novinku, považovat mohli. Ale přijde mi úsměvné, jak si Enzo uprostřed nepřátelského prostředí potichu brousí kudlu.
Jízda auty?
Dost arkádová, a dost nereálná. Je to spíš jízda na saních. S auty na těchto kolech, a s tím tehdejším odpružením, na takových prašných polních cestách by se rozhodně v reálu jezdilo spíš pomalu a opatrně, jinak by vám v cíli mise musel doktor nejdříve vyměnit prdel.
Naproti tomu střelba, přebíjení a i ta práce s noži, byly fajn. Dovnitř brokárnu, ven pušku jednoranku, kterou jsem ty zmrdy vystřílel z dálky hned od cesty
A teď ty boss fighty na konci kapitol.
Představ si: máš nabitou brokovnici, pistoli, kapsy plný munice… a hra ti řekne – ne ne ne, kamaráde, tady se bojuje na nože.
Takže všechno odložíš, zůstaneš tam jak poslední skautík s kudlou… a protivník? Přichází s brokovnicí v ruce, stojí tři metry od tebe, má jasný cíl – mohl by tě sundat jediným výstřelem.
Ale ne – borec ti tu brokovnici hodí k nohám, vytáhne vlastní nůž a jde do férového souboje, jak kdyby se zúčastnil středověkého rytířského turnaje.
Ty jseš š po kolenou, týpek má převahu, a místo aby to rychle ukončil…
no prostě radši riskuje, že mu ten jeho „čestný boj“ nevyjde.
A hele, vono to nevyjde. Protože logika.
A pak tu máme Luccu, pravou ruku dona. Tvého věrné parťáka skoro po celou hru. Střílí, kryje tě, pomáhá… a pak, ke konci, začne být nějak moc romantický směrem k manželce. A mně se okamžitě rozsvítilo: „Ten umře.“
ukázka s manželkou
A hádejte co? Do půl hodiny mrtvý. Měl to být dojemný moment, ale vyznělo to spíš jako scéna z nekonečného seriálu – jen bez zpomalených záběrů. Prostě… OK, jdeme dál.
Lokace jsou malé, takže tě jimi radši protáhnou hned dvakrát – jednou, když se plížíš dovnitř a všechny poctivě vymlátíš…
a podruhé, když se vracíš zpátky. Jenže ouha – během té doby, co jsi byl uvnitř, se vpředu zázračně objevily nové davy protivníků.
A aby to nebylo málo, na ústupové trase najednou stojí hlavní záporáci, které jsi při prvním průchodu nikde nepotkal. A objevili se tam přesně na vteřinu, kdy jsi otevřel ty správné dveře, jen proto aby ti ztížili cestu…
a hádej čím takto každá kapitola končí?
Jasně – soubojem na nože. Protože proč by tě zabili rychle, když to můžou natáhnout a riskovat vlastní krk.
A konec? To je maraton natahovanýho finále. Myslíš si, že odjedeš s Izhabellou do Empájr Bej? No… skoro.
No prostě, všechno se na nádru zničenonic zvrhne
a všichni musí umřít, tvůj šéf, jeho šéf, a vlastně i ty, tedy Enzo.
Pak chvilku hrajete otravnou misi za Izabelu, která se plíží z hořícího domu…
tady člověk ještě čeká, že třeba Enza ještě zachrání… a bude tam ta romanťárna…
ale ne… střih… stojí na lodi, míří do Ameriky, a čte si dopis od Enza
– bůhví proč napsaný předem, možná věděl, že umře.
Tak radši dopředu vyrobil tragický epilog.
Já bych se na jeho místě radši staral o to, abychom opravdu sedli do vlaku a zdrhli z té Sicílie, ale budiž.
Ten moment, kdy v dálce v mlze uvidí první obrysy Empájr Bej – ten mohl být strhující, že by ani jedno oko nezůstalo suché.
Bohužel… nestalo se tak.

Takže jo – Mafie: Domovina je lepší než Mafie trojka, ale pořád to je spíš interaktivní divadlo se sádrovými kulisami.
Prostě tomu chybí nad vývojáři visící drtivá ruka Dana Vávry, toť otce té jediné a opravdové Mafie.